Zpoza rohu vychází hlouček studentek v černých hábitech a míří přímo ke dveřím starého domu. Vzápětí slyšíš zvuk jemného zvonku, to se slečny právě dožadují návštěvy u majitele světélkujícího okénka. Minutku na to se se skřípotem otevřely pevné dřevěné dveře a v proužku světla se objeví menší postava.
„Pojďte dál, slečny, nestůjte v té zimě“, pobídne je dovnitř. Popoběhneš a jen tak tak se stihneš proklouznout v zavírajících dveřích. Jsi v na první pohled skromně zařízené místnosti, v zadním rohu plápolají plameny v krbu, který poskytuje jediné pořádné osvětlení místnosti.
„Ty pláště si pověste tady, dáte si kakao?“ ptá se hostitel a ukazuje na několik hřebíků u vchodových dveří. Bez čekání na odpověď se po skoro neznatelném mávnutí hůlky na stole u krbu objevilo několik pořádných šálků a čtyři stoličky. Sedl si do svého křesla a ukázal na stoličky: „No, nebojte se, posaďte se“ usmál se mile. „Copak vás sem přivedlo, slečny?“
Slečny se rozpačitě usmály a jedna po druhé se usadili ke stolku a začaly usrkávat teplého nápoje. „No, pane Johne, my jsme slyšely, že víte něco o založení Příčné ulice…“ ptá se nesměle malé děvčátko s vlnitými dlouhými vlasy. V tom momentě ti pomalu dochází, odkud znáš ty rysy tváře hostitele čtyř mladých studentek – to je přeci pan profesor John Werewolf. Nemá vousy, vlasy má zastřižené na krátko a na sobě nemá ještě žádný ze svých běžných honosných šatů – proto nebyl k poznání.
„A jakpak se jmenujete, můžu se zeptat?“ usměje se na kudrnatou dívku John.
„Merrisa Newman, pane“ špitne děvče.
„Tak tedy, slečno Merriso i vy ostatní, usrkávejte a poslouchejte. Zkusím vám říct, jak to s Příčnou ulicí bylo od úplného začátku.“ začal John vyprávět podivuhodný, ne všem známý příběh. Něco ti naznačovalo, že by to mohlo být přesně to, co už nikdo jiný neví a nepamatuje si. Usadíš se na čerstvě zametenou podlahu a začneš také poslouchat, jen to kakao ti schází.
„V dobách dávno minulých, v době, kdy školu vedl profesor Dumbledore, kdy se začínalo o škole Hogwarts znovu mluvit, žila jedna mocná kouzelnice. Ano, na vašich tvářích vidím, že víte o koho jde - byla to zakladatelka celého našeho čarosvěta Sefrenie z Ylary. Byla neobyčejně moudrá a samozřejmě věděla, že žádná kouzelnická ani jiná společnost nemůže žít bez nákupů, utrácení, zábavy a jen tak
občasného brouzdání po ulicích. Proto vznikla Příčná ulice – podlouhlá ulice s jedinou budovou v čele – Gringottovou bankou. Tuto pobočku si zde samozřejmě vybudovali skřeti, které přitahuje všechno zlato, které se jen trochu třpytne. Investovali do budovy mnoho galeonů a tím vyrostla nejlepší banka v celém kouzelnickém společenství, hlavní základna jejich živobytí. Ovšem, samozřejmě je o skřetech známo, že jsou velcí škrti, takže odmítli investovat i do ostatních obchodů. Po nějaké době zavítal do zpustlé Příčné ulice kouzelník nevídaných schopností, kouzelník, který svým důvtipem, chytrostí a vynalézavostí předčil i samotnou zakladatelku. Nimrandir Elénére, známý starý kouzelník, který si usmyslel, že se se světem podělí o jedno z těch staletých kouzel. Bylo to kouzlo, které ho vyčerpalo velice, ale stálo za to. Myšlenkám, které oživovaly školu, přičaroval hmotnou podobu. To samozřejmě vzbudilo poprask, všichni se ptali, kdo to vše udělal, chtěli mu poděkovat za vytvoření jejich životů. Jenže po Nimrandirovi jakoby se země slehla.“ vyprávěl pomalým tónem John a z kapsy svého potrhaného pláště vytahoval malou fotografii. „Tady můžete vidět první fotografii neznámé dívky, která si ještě nestihla koupit žádné oblečení. Je to vzácnost, tak se k tomu prosím tak chovejte.“ usmál se John.„Pane John a co se tedy stalo panu řediteli?“ ptala se nedočkavě slečna v červeném hábitu. „Sofie Caruca, pane Johne…“ dodala ještě rychle.
„No, slečno Sofie, v tu dobu to samozřejmě ještě pan ředitel nebyl, že“ řekl mile a pokračoval v příběhu. „V tu dobu, kdy všichni pátrali po tom mocném kouzelníkovi, oblečení pouze ve spodním prádle, se Nimrandir oddával své myšlence – a to té, že musí sehnat obchodníky, kteří by Příčnou ulici zpestřili kousky oblečení. Tak se dostal k Madam Malkinové, která jako první souhlasila, že si nakonec tedy otevře malý krámek na kraji Příčné ulice. Madam Malkinové byla proslulá návrhářka oblečení, ona jako první přišla s návrhem školní uniformy. To bylo také první, co začala nabízet svým zákazníkům.“ John vytáhl druhou fotografii, na které byla stejná dívenka jako předtím, ovšem nyní už ve školní uniformě. „Dále se Nimrandirovi povedlo přesvědčit skoro vystudovaného studenta Zmijozelu Drake Malfaira, aby se Příčné ulice ujal a začal ji rozvíjet, jak nejlépe dovede. Drake začal postupně shánět obchodníky, kteří by si pronajali prostory. Takto vznikly první obchody – Velkoprodejna Mžourov, Famfrpálové potřeby, Kadeřnictví a další drobné krámky. Kolem Drakea jsem se začal motat já, rozený obchodník, a společnými silami jsme otevřeli druhý obchůdek na Příčné ulici, který prodával výhradně luxusní zboží – šlo o obchod pánů Twilffita a Tattingse. První zboží byly luxusní šaty s nehoráznými cenami pohybujícími se okolo 15 galeonů.“ Přerušil John na chvíli své vyprávění. „A zbytek už znáte. Drake Malfair zmizel neznámo kam a já jsem se setkal s Nimrandirem Elénérem, který mezitím se za velké slávy stal třetím ředitelem Hogwarts a převzal tak křeslo po Erasmovi, ale to je jiný příběh. Po schůzce a stanovení podmínek, uvolnění financí a dalších oficialit jsem souhlasil s převzetím Příčné ulice.“ Dokončil John a vše kolem tebe se začíná zamlžovat a pomalu se vracíš zpátky ke kamenné Myslánce.