Bronzový Jezdec
Bereš nedočkavě do ruky obraceč času a těšíš se na další dobrodružství. Tentokrát se máš dostat do finále Turnaje bronzového jezdce. Obracíš několikrát a v okamžiku se ocitáš v Prasinkách, před doupětem U Dobyté věže. Je teplé letní počasí 19. 6. 2006, takže se ve velkém černém plášti s kapucí, který sis vzal, aby tě nikdo nepoznal, začínáš pomalu udit, a proto rychle otevřeš dveře a vstoupíš do herny.
Jen co otevřeš dveře, tak se na tebe doslova vyvalí krásný chladný vzduch. Necháš oči přivyknout tmavé místnosti a začneš se rozhlížet okolo. Uprostřed je jen jediný stolek, na kterém je šachovnice s figurkami, které na sebe ukazují varovná gesta a na tvářích mají bojovné výrazy. Vedle stolku je levitující budíček, který odtikává minuty na tah, a naproti stolu proti sobě sedí dvě osoby. Po chvilce upřeného zírání na ně zjistíš, že je to mladý Phosgen Crestfall a Klofa Fiona Jonesová. Okolo místnosti jsou rozestavěny lavičky a na nich sedí ostatní studenti a profesoři, kteří se na zápas přišli také podívat. Na zdi si najednou všimneš nádherného nápisu TURNAJ BRONZOVÉHO JEZDCE a pod ním vidíš pavouka se jmény účastníků. Sleduješ všech 32 soutěžících, jak si vedli a kdo vyhrál a prohrál, ale nejvíc tě zaujme vršek pavouka. Koukáš na to, jak se finalisti dostali do finále. Jmen je mnoho, proto tě to zaujme až od čtvrtfinále, kde poznáváš skutečné šachové talenty: Angela Grey-Slytherin bojovala a Phosgenem Crestfallem vyhrál Phosgen, který se dále utkal s Filiusem Orionisem a tak se dostal do finále. Filius nakonec získal krásné třetí místo a obdržel nádhernou ručně malovanou soupravu kouzelnických šachů. Klofa to měla jednodušší o to, že když ve čtvrtfinále porazila Merrisu Newman, měla dále bojovat s Anthraxisem Palestenem. Ten se ale rozhodl, že se nechá zmrazit, a tak Klofa postoupila bez zápasu. Jak tak koukáš na tabulku, všimneš si i jména Johna Werewolfa, který se dostal až do čtvrtfinále, ale hlavně celý báječný turnaj připravil.
Od civění na rozpis tě vytrhne prudké zamáčknutí budíku Phosgenem. Na řadě je Klofa. Posadíš se na volné místo na lavičce a sleduješ vážnost zápasu. Vždyť vítěz dostane krásnou velkou putovní sochu právě Bronzového jezdce, pak druhou menší, kterou si může nechat a ještě čokoládovou žabku s vlastním portrétem a překrásnou perleťovou soupravu kouzelnických šachů a 4galeony. Nejlepší na tom ale je, že se může pyšnit titulem nejlepšího šachisty školy, což rozhodně není málo. Koukneš se vedle sebe a z plakátku na stěně čteš i dárky za místo druhé. To jest ručně malovaná souprava kouzelnických šachů a galeony dva.
Na chvilku zalituješ, že se o ty ceny nemůžeš taky zrovna poprat, jenže pak si všimneš odcházejícího Johna s nějakou osobou. Napadne tě, že by mohlo být zajímavé, co budou ti dva právě dělat. A jen co se zabouchnou dveře, odcházíš za nimi. John a ten někdo tě zavede ke Třem košťatům. Posadíš se za vedlejší stůl než se John a osoba posadí, objednáš si máslový ležák a zaposloucháš se do jejich rozhovoru. Než ale něco uslyšíš, spadne na tebe nějaký student a celého tě poleje máslovým ležákem. „Jé promiň, já nechtěl,“ omlouvá se hoch a začně tě sbírat ze země, jenže ty už jen vidíš opět odcházejícího Johna. „Kruci,“ povzdechneš si a začneš ze sebe utírat ubrouskem ležák. „No, asi šel pan profesor zase do doupěte,“ napadne tě a tak se sebereš, zaplatíš Rosmertě a jdeš zpátky. Přemýšlíš, žes k Rosmertě vůbec nemusel, stejně ses žádné pikantnosti o profesorově životě a připravované soutěži nedozvěděl a ke všemu přicházíš o zápas, kvůli kterému jsi sem vlastně šel.
Za okamžik už jsi zpátky v Doupěti a koukáš na zápas, i tvůj sledovanec pan profesor John tu je a zrovna mu něco zapáleně šeptá do ucha nějaká studentka, když se ozve z úst Phosgena očekávané „Šach mat“. Najednou část místnosti složená z Phosgenových kamarádů vypukne v hlasitý smích a jásot a vybíhají za ním, zatímco on potřásá rukou Klofíšce a něco jí povídá. Oběma finalistům a hlavně vítězovi jde popřát i přítomný profesorský sbor. Jdeš blíže k houfu a slyšíš, jak pan profesor John gratuluje Phosgenovi a říká mu, že se to oficiálně vyhlásí na slavnosti. Bohužel už se víc nedozvídáš, protože se tě opět zmocňuje ten prapodivný pocit, všechno se ti vzdaluje a ty mizíš zpátky do přítomnosti.
Když ještě večer ležíš v posteli, napadá tě, že to byl další parádní výlet a do muzea za obracečem musíš ještě určitě zajít.
